Byl začátek léta. Šli jsme tak ve dvou podél říčky v Bielovodské Dolině (což je mimochodem s beskydskou Gruní nejkrásnější místo na jakém jsem kdy byl), nikde nikdo a kromě vzdáleného bublání tekoucí vody jen takové živé, organické ticho uvnitř údolí.
Najednou bylo to ticho prolomeno kroky na cestě před námi - přicházela k nám laň. Nejdřív jsme mysleli, že hned jak nás uvidí, sejde mimo cestu a uteče, ale překvapilo nás, když bezstarostným krokem pokračovala směrem k nám.
Ani když se k nám přibližovala už na pár desítek metrů, nechtěla se nám vyhnout. Zastavili jsme se a čekali. Laň došla až úplně k nám. Podle všeho byla nejspíš březí a taky byla na svůj druh dost vysoká - její oči byly výš než naše.
Zastavila se a v tom tichu jsme stáli my dva a necelé dva metry od nás laň, která si nás tázavě prohlížela. Vnímali jsme její ladné pohyby, její majestát a hlavně upřený pohled jejich nádherných očí. Tu chvíli nemůžou popsat žádná slova.
Laň na nás stále upírala svůj zkoumavý pohled a spanile nakláněla hlavu, střídavě doprava a doleva. Po chvíli pomalu odešla.
V paměti už mi napořád zůstane pohled jejich očí - v nich bylo možno vyčíst, že laň ví něco, co já nevím, že chápe něco, co já nechápu, že má v sobě tajemství, nebo spíš že ona sama je tajemstvím.
Poblíž místa, kde se odehrálo toto setkání jsme pak ještě nějakou dobu pobývali. A mimochodem - pro mě, jako pro vegana, bylo pak ještě bolestnější než dřív, vidět, že mnohé z okolních restaurací měly na jídelním lístku v nabídce jelení guláš a na svých výstavních tabulích zvaly hosty na zvěřinové hody.
-ze-