Před časem jsem z úst jedné dámy vyslechl krásný a dojemný příběh:
Tato žena se se svým manželem vrátila domů z procházky. Když vešla do kuchyně, všimla si, že v otevřené sklenici s medem bojuje o život moucha, která do medu spadla a nemohla ven. Této ženě se malého tvorečka zželelo, velmi opatrně mouchu vysvobodila lžičkou a jemně ji položila na dno čisté misky, kam navíc přidala několik kapek vody. Moucha byla hodně zalepená medem, ale nakonec se jí přeci jen podařilo po dlouhém úsilí omýt své tělíčko vodou a medu se zbavit.
Pak se však stalo něco neuvěřitelného a krásného: Když seděli oba manželé u stolu, moucha přiletěla ke své zachránkyni a sedla si na její ruku. Žena mouchu prstem druhé ruky opatrně a jemně pohladila a moucha si to ráda nechala líbit. Pak několikrát odletěla a přiletěla a vždy se nechala znovu a znovu pohladit.
Manžel této ženy byl velmi překvapený a ve snaze nějak si tuto událost racionálně zdůvodnit, argumentoval tím, že moucha je stále trochu zalepená medem a proto má zpomalené reakce. Žena mu tedy řekla, aby i on zkusil mouchu pohladit. Muž se několikrát pokusil k mouše přiblížit, ale nikdy se mu to nepodařilo - moucha vždy uletěla. Avšak pokaždé, když se k tvorečkovi přiblížila žena, moucha se nebála a nechala si prstem pohladit tělíčko.
Jaké otázky nám přináší tento příběh? Co vlastně, krom popisů mechanických a chemických procesů v těle například "obyčejné mouchy", o jejím vnímání života víme? Považujeme hmyz za to, čím opravdu je? Rozměr je pojem velmi relativní - zkusme si živě představit, že se na chvíli zmenšíme do rozměrů třeba sluníčka sedmitečného. Jak bychom jej pak vnímali? A kdybychom byli znalí jeho řeči, na co bychom se jej zeptali? Budeme teď ještě stále schopni bez rozmyslu zabít třeba mouchu plácačkou? Malí tvorové, kterým člověk říká "hmyz", jsou obdivu-hodní. Zkuste si třeba koupit velkou lupu a s tichým úžasem pozorovat jejich svět.